6. listopadu 2014

Nohavicův syndrom

Televize pořád dokola opakují stejné filmy a seriály. Proč bych tedy nemohl reprízovat loňský příspěvek?

Blíží se konec října, tím i začátek listopadu - a mezi běžci opět tradičně dýmají debaty o Velké kunratické. Jestli je dobře, že přes Hrádek běží i ženy, jestli je spravedlivé, že se startovní čísla - až na výjimky pro veterány VK - rozdělují stylem Kdo dřív klikne, vyhrává, jestli by nešel vymyslet nějaký jiný systém, pokud možno spravedlivější. Kvalifikace, tomboly a podobně.

Moc tyhle spory nechápu. A nejen proto, že VK mě neláká a asi nikdy ji nepoběžím. Jednak se mi nechce obouvat boty kvůli třem kilometrům a ještě si je zmáčet, jednak se po trase můžu proběhnout vlastně denně a jednak mi nepřijde dobré začínat sezonu zvrtnutým kotníkem na závodě, který má pro mě nulovou prioritu (abych použil moderní termín).

Naštvané hlasy vycházejí z představy, že na něco máme garantované právo. Především na to, čemu jsme v minulosti byli věrní. Je za nimi nevyslovené naštvání, jak je možné, že někdo, kdo začal běhat předloni, si dělá zálusk na "můj" závod. Jak to, že kvůli takovým lidem běžet nemůžu? Kde byli před deseti dvaceti roky? Když jsem běžel desetkrát, musí mi být umožněno běžet i pojedenácté!

Ale žádné podobné morální nároky neexistují. Jenom v našich hlavách.

Už skoro deset let jsem nebyl na koncertu Jarka Nohavici. A to ho mám, řekl bych, docela dost rád. Poslouchal jsem ho v 80. letech z načerno kopírovaných kazet, chodil jsem na jeho koncerty v 90. letech, kdy po Praze byly vylepovány plakáty s oznámením, že tehdy a tehdy bude hrát a zpívat. Dneska nemáte šanci, za pár minut je po lístcích - a to nikde nevisí žádný plakát, v novinách není žádný inzerát. Uspět můžete jedině stylem Kdo dřív klikne. Stala se z něj podobná móda jako z Velké kunratické.

Mohl bych být naštvaný, že koncerty jsou najednou plné lidí, kteří Nohavicu objevili teprve po Roku ďábla nebo Třech čunících, lidí, kteří neznají Heřmánkové štěstí ani Přelezl jsem plot, lidí úplně jiné krevní skupiny, než je jeho "tradiční" publikum. Naštvaný ale nejsem. Prostě chodím na jiné koncerty a Nohavicu poslouchám z cédéček. Nebo ještě z těch starých předrevolučních kazet. A nemám pocit, že by můj život byl chudší.

Je to, myslím, dobrý recept i pro ty, kterým se zvedá adrenalin kvůli neúčasti na přeplněné Velké kunratické.

2 komentáře:

  1. Jezisku!!! Naprosto skvela slova!! VK je fenomen.. o tom zadna..
    Ale abych blbnul, kdyz se tam muzu jit normalne probehnout (a ne jen na ty 3km), to me opravdu nebere..:)
    Tesi me, ze to tak nevnimam osamocene. MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat