19. května 2014

Emil Zátopek: Už nechci startovní číslo

Ještě jednou archiv, ještě jednou Stadion. Počátek roku 1958 a Emil Zátopek oznamuje ministru národní obrany, že končí kariéru. Na rozloučenou dostal věcný dar.





8. května 2014

Další nejlepší běžecké boty

Ve své knížce píšu, že nejlepší běžecké boty na světě jsou už nevyráběné Loco Bandito. Před časem jsem tady vychvaloval nižší čísla série Puma Faas a myslel jsem, že mě v tomhle ranku už jenom tak něco nezaujme. Ale stalo. Čirou náhodou, jak to tak v životě bývá. V čase předvelikonočním jsem zabloudil do Hervisu a narazil tam Skechers Go Run 2. Navzdory názvu na chození ideální, řekl jsem si. Navíc ve slevě, cena 1799 Kč. Nebylo co řešit. Jenom jsem si musel koupit o půl čísla menší, než bývám zvyklý.




Značka Skechers je relativně mladá, ale znal jsem ji. Vím, že vyrábějí především boty pro skejťáky a další módní kousky, které propagují přes více či méně uhozené americké celebrity. Nic, co by mi mělo imponovat. Ale samozřejmě mi neušlo, že firma Skechers před třemi roky nabídla smlouvu Mebu Keflezighimu, když jako neperspektivní 36letý maratonec dostal v Nike padáka. V mém věku mi takový přístup přijde sympatický, jak jinak. Meb se jim za to odvděčil čtvrtým místem na olympijských hrách v Londýně a nedávným vítězstvím v Bostonu.

Koupil jsem si tedy nové boty na chození, ale lákalo mě zkusit si, jak se v nich vlastně běhá (a co na nich ten Meb vidí). A stalo se mi to, co se mi stává jenom v těch nejlepších botách. Pár kroků a věděl jsem, že jsou skvělé. Přidal jsem si, uběhl jsem v nich dva kilometry, potom osm kilometrů a vyhodnotil jsem to tak, že na chození je jich škoda. Kromě toho, že jsou ohebné a skvěle sedí na (mojí) noze, jsou i lehoučké. Mají 190 gramů, v základní verzi jsou bez vložky. A zároveň jsou měkké, s dostatkem ochrany. I já se svou váhou a konfigurací si v nich připadám bezpečně. Minimalismus s rozumem. Neříkám, že bych si v nich troufl na maraton, ale na běhy i přes dvacet kilometrů budou akorát, odhaduju.

Nejsem si akorát jistý, jak dlouho vydrží jejich pěna. Ale i kdyby to mělo být jenom pět set kilometrů, vyplatí se to. Pak si z nich klidně můžu udělat boty na chození, jak jsem měl v plánu.

4. května 2014

Běhání není žádná věda. Není a není

V posledních letech jsem se často poťouchle usmíval pod vousy, kdykoli jsem objevil článek se sofistikovaným tréninkovým plánem pro začátečníky, kterak se za čtyři měsíce připravit na závod na pět kilometrů. A že se takových plánů vyrojilo a stále se rojí. Říkal jsem si, co je to za pitomost. Že přeci pět kilometrů musí uběhnout každý mladý (do 40 let), zdravý člověk, že tam není co k trénování. Prostě si stačí vzít boty a uběhnout to. Ale přeci jenom ve mně trochu hlodala pochybnost. Co když to není tak úplně snadné? Přeci jenom je to spousta let, kdy jsem poprvé vyběhl, už si možná tu cestu přesně nepamatuju.

Naštěstí jsem dostal možnost si to zase ověřit. Ne na sobě, pochopitelně. 



Loni na konci léta mě totiž jedna známá zaskočila dotazem: „Myslíš, že se za dva měsíce dá uběhnout deset kilometrů?“ Nebyl jsem si jistý v jejím případě. Přeci jenom nemá BMI 19, brzy jí na dveře zaklepe čtyřicítka, v životě to se sportem nepřeháněla, rozhodně ne v posledních patnácti letech, a taky nepatří k těm, kdo pohrdají cigaretami. Startovala z nuly. „Zkus si občas jít lehce zaběhat a uvidíš, jak ti to půjde a jestli tě to bude bavit. Pokud vydržíš dva měsíce, těch deset kilometrů bys měla dát,“ zněla moje odborná rada.

Aby to neměla tak složité, šel jsem na první běh s ní. Pomalu jsme vyrazili, kecali u toho – a za půl hodiny a něco jsem jí řekl: „Tak, tohle bylo zhruba pět kilometrů.“ Ani to nebolelo. Věděl jsem, že tu desítku dá. Protože běhání opravdu není žádná věda.

Za pár dnů si v Tchibu koupila běžecké oblečení, pomohl jsem jí s výběrem bot (Nike za 1800 Kč, které firma ani moc nepropaguje) a kladl jí na srdce, ať, proboha, hlavně nečte žádné běžecké blogy, weby nebo časopisy. Akorát by jí tam zamotali hlavu dietami, intervalovým tréninkem, strečinkem, laktátovými křivkami, minimalistickými koncepty, abecedou, tempovou vytrvalostí, workshopy a tréninkovými kempy, tepovými frekvencemi.

Lehce zvlněnou desítku zvládla za hodinu a pár minut. A pochybuju, že bylo příliš týdnů, kdy si šla zaběhat víc než dvakrát.

Podobně trénovala i přes zimu. Spíše méně než více. Podle času a nálady, v tempu, které jí bylo příjemné. S tím, že si chce na jaře zkusit půlmaraton. Bylo mi jasné, že ho dá. Věděl jsem to od chvíle, kdy v lednu se mnou v pohodě a konverzačně zvládla 11 km v kopcích. Tipoval jsem výkon okolo 2:30. Ale tady jsem se mýlil. Vystřihla ho za 2:07. Pěkný čas pro začátečnici, která za půl roku natočila možná 300 kilometrů a stávalo se jí, že třeba tři týdny vůbec nevyběhla. Čas, nad nímž se po svědomité přípravě dojímají mnohé běžkyně i běžci, píší o něm články, blogy a reportáže, možná i rozdávají rozhovory. Tady si ho bez řečí a v pohodě střihla žena, která nikdy na vlastní oči neviděla sporttester, nepila ionťák, jí pšenici a netuší nic o tom, jak má vypadat správně strukturovaný trénink. Prostě si zavázala boty a běžela.

Běhání opravdu není žádná věda. Nenechte si od obchodníků s runningem namluvit něco jiného.