23. února 2014

Dva světy? Jeden svět?

Po dlouhé době mě zaujala běžecká fotka. Je z nedávného půlmaratonu v Mexiku a ukazuje dva světy. Tarahumarskou běžkyni versus Nike+ woman. Nebo jeden svět? Každopádně srovnání je zajímavé po všech stránkách, nejen u oblečení a obutí.


13. února 2014

Vzpomínka na Vancouver aneb Terryho dvojník

Nebudu tu psát zamyšlení a litanie o úrovni prodejců běžeckých bot, to rád přenechám jiným. Navíc se za poslední roky zlepšuje (pokud víte, kam jít). Ale někdy musíte jít tam, kam se vám zrovna nechce - prostě proto, že "vaše" boty jinde neprodávají.

A v těch místech si vždycky vzpomenu na osm let starou návštěvu Vancouveru. Ne, nevybaví se mi úžasné lednové výběhy v tričku a trenkách po Stanley Parku. Nevybaví se mi moje první boty Brooks, které se tehdy ještě u nás neprodávaly a které jsem tam koupil za směšných pár dolarů v novoroční slevě.

Vybaví se mi tahle fotka. Je to kousek od GM Place, dnes se už hala jmenuje Rogers Arena.



Asi jsme si s Terrym hodně podobní. Protože když si jdu občas koupit běžecké boty do míst, kam se mi obvykle moc nechce, přinese mi prodavač na vyzkoušení zásadně jen jednu botu. Naposledy dneska.

5. února 2014

Únor, měsíc běhu

Kdy se mi naposledy stalo, že bych měl ve středu před obědem na kontě odběhaných 39 kilometrů? Asi nikdy, mám dojem. Ani v dobách, kdy jsem opravdu hodně trénoval. Samozřejmě, jsou to kilometry pomalé, šouravé, ale taky se počítají.

Asi je únor měsícem běhání zaslíbený. Díky počasí si můžu přispat, jít běhat později a nehrozí mi, že se upeču na slunci nebo se budu prodírat mezi desítkami korzujících chodců.

Je to měsíc, kdy nemusím uskakovat před cyklisty. 

Je to měsíc, kdy od sebe nic nečekám, natož abych se dral na závody. Takže si mohu popobíhávat v klidu, na pohodu, jenom se zapnutým autopilotem.

Je to měsíc, kdy mávnu rukou nad tím, že mi to zrovna moc nejde. "Počkej v říjnu," říkám si pro sebe, když mě někdo nadupaný na cestě předběhne.

Je to měsíc, kdy běžecká sezona vypadá plna nadějí.

Tak proč má únor, sakra, jenom 28 dnů?

1. února 2014

Na svět přichází druhé vydání

Když jsem na konci srpna spouštěl crowdfundingový projekt s přáním získat peníze potřebné na vydání a distribuci knížky Maraton a jiné pošetilosti, nebyl jsem úplně přesvědčen, že se to podaří. Přeci jen najít 200 lidí, kteří by ji chtěli koupit ještě před vydáním, byla docela výzva. Měl jsem však i náhradní plán: když se to nepodaří, nechám vytisknout 10-15 kusů a rozdám je kamarádům jako trochu objemnější péefko. A život půjde dál.


Obálka druhého vydání, nahoře s logem.
Ale nakonec se podařilo. Našel se víc než dvojnásobek zájemců. Ještě jednou moc děkuji všem, kdo k tomu pomohli. Někteří objednávali po dvou kusech, někteří po čtyřech, jeden budoucí čtenář si dokonce zamluvil šest knížek. V té chvíli jsem byl přesvědčen, že tím příběh končí. Bude pouze limitovaná edice pro předplatitele plus něco, co jsem podle zákona povinen odevzdat knihovnám.

Jenže asi jenom hodinu po konci projektu přišel první mail s dotazem, jestli je knížka ještě k sehnání, že si ji dotyčný nestihl předplatit. A pak další. A další. Někdy i pár desítek denně. 

Nechtěl jsem být jako hostinský z Hospody na mýtince, který byl naštvaný, když k němu chodili hosté. Po prvním vydání tedy následoval hned za dva týdny dotisk, dalších 400 kusů.

Asi si lidi mezi sebou řekli, že to není až taková blbina. Potom zase další vlna mailů. „Moc se mi knížka líbila, chtěl bych objednat ještě jednu (dvě) pro kamaráda (manžela, přítelkyni).“ I ze Slovenska, z Anglie nebo ze Švýcarska. Paní na pražských poštách už mi skoro tykaly. Odnesl jsem tam přes osm stovek balíčků (ano, nedělám si iluze, velký podíl na tom měl i „vánoční efekt“).

Ale ta čísla sem nepíšu, abych se chlubil.
Pražský deník
aneb Něčím se díra
v novinách
zaplácnout musí

V té chvíli jsem byl přesvědčen, že doprodám tisící kus a končím. I tahle představa vzápětí padla. Začátkem prosince se mi totiž ozvalo nakladatelství Grada Publishing s nabídkou, že by rádi vydali druhé vydání (technicky vzato: dotisk) a zajistili jeho distribuci v knihkupecké síti po celé republice. I na Slovensku. Chvíli jsem váhal, udělal jsem si mini průzkum na Facebooku, který dopadl celkem jednoznačně, a nakonec jsem si řekl: proč ne? Jednání byla korektní a především bez námitek přistoupili na mou hlavní podmínku, aby v knížce zůstalo poděkování přispěvatelům a aby stejná zůstala i (doporučená) cena.

Takže včera opustilo druhé vydání tiskárnu v Havlíčkově Brodě a začíná se prodávat. V e-shopech a od nového týdne i u všech dobrých knihkupců, jak se říká. Bude to mj. dobrý test, jestli knížka je dospělá, nebo jestli neměla zůstat jen v „undergroundu“. Sám jsem zvědav. I když žádná čísla o prodeji a žádné případné recenze pro mě nebudou tak důležité jako desítky milých mailů, vzkazů, esemesek a taky pár klasických dopisů, které jsem dostal od čtenářů. To byl ten nejhezčí honorář.

Vám, kteří se k „pošetilostem“ dostanete teprve teď, přeji příjemné čtení. Snad se vám budou líbit. A já mám konečně čas pustit se do další knížky.

Už jsem napsal první větu.