17. ledna 2014

Běhání po čtyřicítce

Ani nevím, jestli se ještě prodává. Červená knížka, na obálce je nápis Sex po padesátce a když si ji chcete prolistovat, všechny stránky jsou bílé. Prázdné. Jako že humor. Ale kdysi to býval oblíbený narozeninový dárek.

V Americe možná existuje knížka Běhání po čtyřicítce. Nevím, nepátral jsem po ní. Ale našel jsem nedávno na Kindlu publikaci Jak uběhnout maraton pod 3:05, tak jistě mají i něco takového. Ne, ještě nepatřím k těm, kdo by se po ní musel shánět. Nějaký měsíc mi přeci jenom schází. Ale asi tuším, co v ní případně může být.

Předpokládám, že je tam především soupis věcí, na které nás nikdo neupozornil, když jsme začínali běhat. Ruku na srdce, kdo z vás tenkrát tušil, že jste majitelem rotátoru kyčle, podkolenní šlachy nebo trochanderu? A že stačí párkrát oběhnout les, aby vás bolely nikoli nohy, nýbrž cosi na bederní páteři!

Brzy mi začne jedenáctá sezona. Počítám si je od dubna, navzdory všeobecně uznávané periodizaci běžeckého tréninku. Ne v listopadu, ne 1. ledna, ale až v dubnu, protože to je měsíc, kdy mě kdysi napadlo, že budu pravidelně běhat. Jenom běhat. Inu, Běhání po třicítce by byla úplně jiná knížka...

Nemám pro tuhle jedenáctou sezonu moc velké ambice. Tuším, že osobák si zaběhnu jenom v případě, že bych se vydal na nějakou nevyzkoušenou trasu. Pět mil, 3000 m, čtvrtmaraton, 50 km, 100 km. Ne, ta poslední dvě čísla byla jenom vtip. V pomyslném běžeckém kalendáři (reálný tréninkový deník si už rok nevedu) nemám zatržené žádné datum. Tedy jedno ano, ale jenom trochu. Slabě.

Vlastně zjišťuju, že dokopat se k běhání pětkrát týdně je taky výzva. Ne menší než jiné. A že 50 kilometrů není nepovedený týden, ale čas, kdy jsem se běhání celkem dost věnoval. A že šílenec není ten, kdo v lednu běhá v trenkách a tričku, nýbrž ten, kdo teď opakovaně vybíhá do kopců. I takové jsem potkal.

K běhání po čtyřicítce nemusí patřit jenom relativizace cílů, ambicí a úsilí, ale i víc spánku a hlavně víc času stráveného na balanční desce. Protože bez ní se už za hranici 50 kilometrů týdně nedostanu. Nebo aspoň ne na dlouhou dobu. Vlastně se na to cvičení těším, neboť bude znamenat, že zase můžu používat slovo "trénink" v souvislosti s mou osobou, že na cestě už mě nebudou předbíhat skoro všichni a že se brzy vejdu do kraťasů, co jsem si zbrkle koupil po jednom maratonu.

Ale ten kalendář si raději nechám prázdný.

7. ledna 2014

Requiem za timexy

Nosím je na rukou skoro deset let. Jako by mi k zápěstí přirostly. Takže si ani nevšimnu, že jsou už omlácené, popraskané, ošuntělé. Moje timexy s nepravděpodobným názvem Ironman.

Koupil jsem si je na začátku července 2004, tuším za šestnáct stovek. Moje první sportovní hodinky. Až do té doby jsem tréninky běhal bez hodinek a na prvních pár závodů i premiérový maraton jsem si vzal klasické s ručičkami. Spíš jsem tušil, než abych věděl, jak rychle běžím a jaké jsou mé mezičasy. Teprve z výsledkové listiny jsem se dozvěděl, jakou přesnou hodnotu má můj nový osobák.


S timexy se to změnilo. Tréninky i závody byly najednou úplně o něčem jiném. Stopky a hlavně mezičasy - dokonalý dárek pro moji soutěživou duši. Kromě krátkého flirtu s Polarem a Garminem jsem s nimi odběhal všechny podstatné kilometry, byly se mnou u všech výkonů, na něž jsem stále čas od času hrdý.




Pásek jsem měnil dvakrát, baterku zřejmě víckrát. Ale jinak sloužily dokonale. Tedy s jednou malou výjimkou: občas zrychlovaly. Stávalo se mi to pravidelně zhruba po uplynutí 150-160 minut. Najednou se uvnitř strojku cosi dalo do pohybu a za pár kilometrů najednou čas na displeji začínal 3:0... Ale něco mi říkalo, že takovou reklamaci by mi ve firmě asi neuznali.


Spolu se zimními rukavicemi je to poslední rekvizita z mé první běžecké sezony. Bot jsem měl desítky, prodřel jsem dost trenýrek i elasťáků, triček a tílek jsem vystřídal habaděj, o ponožkách samozřejmě nemluvě. Jenom timexy se mnou pořád věrně zůstávaly.


Až do tohoto týdne. Najednou se pomalu začal odloupávat horní kryt, prasklý na několika místech, tlačítko START/SPLIT se uvolnilo a na poškrábaném displeji naskočil podezřelý čas.


Zanesl jsem je tedy do servisu. Komu by nebylo líto je vyhodit? Třeba stačí jenom nahradit kryt a zase bude všechno v pořádku. Jak jsem tak postával v prodejně, než si mě někdo všimne, zadíval jsem se do vitrínky s nápisem Timex. A tam jsem je uviděl. Taky měly nápis Ironman, stejné ovládání - akorát vypadaly trochu mohutněji. Jako dospělácké hodinky vedle dětských. V kapse jsem měl schované staré timexy, jenže když přišel konečně prodavač a zeptal se: "Co si budete přát?", zapomněl jsem na ně a vyhrkl: "Chtěl bych si prohlídnout tyhle hodinky se stopkama." 


A za chvíli jsem s nimi stál u pokladny. S divným pocitem, že opouštím staré pro nové, i když nutně nemusím. Ale co. Chodí to tak v životě i při podstatnějších věcech. 


S těmi novými asi už moc osobáků nezaběhnu a kdo ví, kolik bude kilometrů, kdy si budu netrpělivě mačkat mezičasy. Ale třeba s nimi přijde něco nového, stejně zajímavého. Staré jsem pietně odložil do šuplíku. Jako suvenýr a vzpomínku na dobré časy - v obou významech toho slova. A hlavně: co kdybych jednou prostě zatoužil nechat si ještě vyměnit ten kryt...