6. listopadu 2014

Nohavicův syndrom

Televize pořád dokola opakují stejné filmy a seriály. Proč bych tedy nemohl reprízovat loňský příspěvek?

Blíží se konec října, tím i začátek listopadu - a mezi běžci opět tradičně dýmají debaty o Velké kunratické. Jestli je dobře, že přes Hrádek běží i ženy, jestli je spravedlivé, že se startovní čísla - až na výjimky pro veterány VK - rozdělují stylem Kdo dřív klikne, vyhrává, jestli by nešel vymyslet nějaký jiný systém, pokud možno spravedlivější. Kvalifikace, tomboly a podobně.

Moc tyhle spory nechápu. A nejen proto, že VK mě neláká a asi nikdy ji nepoběžím. Jednak se mi nechce obouvat boty kvůli třem kilometrům a ještě si je zmáčet, jednak se po trase můžu proběhnout vlastně denně a jednak mi nepřijde dobré začínat sezonu zvrtnutým kotníkem na závodě, který má pro mě nulovou prioritu (abych použil moderní termín).

Naštvané hlasy vycházejí z představy, že na něco máme garantované právo. Především na to, čemu jsme v minulosti byli věrní. Je za nimi nevyslovené naštvání, jak je možné, že někdo, kdo začal běhat předloni, si dělá zálusk na "můj" závod. Jak to, že kvůli takovým lidem běžet nemůžu? Kde byli před deseti dvaceti roky? Když jsem běžel desetkrát, musí mi být umožněno běžet i pojedenácté!

Ale žádné podobné morální nároky neexistují. Jenom v našich hlavách.

Už skoro deset let jsem nebyl na koncertu Jarka Nohavici. A to ho mám, řekl bych, docela dost rád. Poslouchal jsem ho v 80. letech z načerno kopírovaných kazet, chodil jsem na jeho koncerty v 90. letech, kdy po Praze byly vylepovány plakáty s oznámením, že tehdy a tehdy bude hrát a zpívat. Dneska nemáte šanci, za pár minut je po lístcích - a to nikde nevisí žádný plakát, v novinách není žádný inzerát. Uspět můžete jedině stylem Kdo dřív klikne. Stala se z něj podobná móda jako z Velké kunratické.

Mohl bych být naštvaný, že koncerty jsou najednou plné lidí, kteří Nohavicu objevili teprve po Roku ďábla nebo Třech čunících, lidí, kteří neznají Heřmánkové štěstí ani Přelezl jsem plot, lidí úplně jiné krevní skupiny, než je jeho "tradiční" publikum. Naštvaný ale nejsem. Prostě chodím na jiné koncerty a Nohavicu poslouchám z cédéček. Nebo ještě z těch starých předrevolučních kazet. A nemám pocit, že by můj život byl chudší.

Je to, myslím, dobrý recept i pro ty, kterým se zvedá adrenalin kvůli neúčasti na přeplněné Velké kunratické.

29. září 2014

Svatý muž aneb Maraton bez běžců

Dvakrát jsem běžel maraton v Berlíně a byl to vždycky ohromný zážitek. I ve druhém případě, kdy jsem do cíle dobíhal pomalu v mrákotách. Každému běžci doporučuji atmosféru tohoto pohodového města.

Rád bych si to ještě jednou zkusil, ale myslím, že už to štěstí mít nebudu. Běžel jsem totiž Berlín v úplně jiné době. V roce 2005 se dala sehnat registrace ještě v červenci, v roce 2006 se na start dostal i ten, kdo se probudil až v květnu. Poslední sezony je vyprodáno skoro rok předem. Za pár minut. Startovné nestojí 50 eur, nýbrž už dvojnásobek. Inu, běžecká inflace. A těchhle závodů, s myší a kreditkou v ruce, se asi účastnit nechci.

Ale o mě nejde.

Když jsem si v neděli prohlížel fotky z Berlína, pár z nich mě zaujalo. Nejvíc asi tato: 



Co „svatého muže“ popohnalo k tomu, aby vyrazil z Japonska až do Německa a zdolal maraton (5 hodin, 56 minut) s křížem na zádech (ať už ten je vyroben z čehokoli)? Porušil tím jenom dvě atletická pravidla, nebo pět? Proč ho vůbec pustili na startu do koridoru? A kolik běžců, kteří chtěli v Berlíně opravdu běžet, ale neměli rychlou ruku s myší, si u televize řeklo: „Sakra, a tenhle člověk tam běží místo mě?“ Proč se radši nevypravil do Santiaga de Campostela, měl-li na srdci nějaké zásadní poselství?

A je to vůbec ještě můj sport?

Nemám v principu nic proti běžcům v kostýmech. Už mě ostatně předběhlo pár klaunů i mikymauzů – a pravděpodobně se mi to párkrát v životě ještě přihodí. Nevadí mi, že si mezi sebou registrují světové rekordy a trumfují se, kdo uběhne maraton rychleji v lodičkách a kdo s kočárkem.

Ani netvrdím, že někdo má automatický nárok na start v jakémkoli závodě, Velkou Kunratickou počínaje a třeba Berlínem konče. Ale možná by nebylo od věci na víc závodech, kde se i měří čas, místo metody „rychlejší u registrace vyhrává“ zvolit nějaký druh kvalifikačních limitů. Snažil bych se jasněji vykolíkovat linii mezi sportovní akcí a happeningem s nádechem karnevalu.

Jinak se brzy běžci stanou na běžeckých závodech menšinou. A třeba časem úplně zmizí, kdo ví.

2. září 2014

Můj dlouhý běh aneb Jak jsme s Danem (na)psali knížku

Ten nápad jsem nosil v hlavě delší dobu, ale první krok k jeho realizaci jsem udělal až loni v listopadu. Definitivní impuls přišel při toulce jedním knihkupectvím v Praze. Podrobnosti si nechám pro sebe, vlastně nejsou důležité. Každopádně když jsem přišel domů, sedl jsem k počítači a napsal Danovi Orálkovi e-mail s dotazem, co by říkal tomu, kdybychom spolu napsali knížku. Samozřejmě o něm. A přidal jsem pár vět, proč a jak. Příliš jsem nepočítal s tím, že kývne. Vím, jak je skromný atd. Dával jsem si možná dvacetiprocentní naději. Za pár minut přišla lakonická odpověď (Dan totiž píše jenom lakonické e-maily). První z těch tří vět zněla: "Ano."

Bral jsem to jako poctu. A byl jsem rád nejen kvůli sobě. Už dřív jsem si říkal, že když u nás ve velkých nákladech vycházejí knížky o Scottu Jurkovi nebo Deanu Karnazesovi a jsou přijímány celkem nadšeně, proč by nemohla vyjít taky knížka o Danovi? Zaslouží si ji. Jeho běžecký příběh není o nic fádnější, jeho výkony jsou srovnatelné, jeho přístup mi přijde neméně inspirativní.

Další týden jsme si dali v Brně sraz a tři hodiny v hospodě zvané Pivárium probírali projekt knížky, zleva i zprava. Už na začátku jsme si řekli, že nechceme čtenářům přinést jenom soubor reportáží ze závodů. Ty si ostatně můžete najít na Danově webu. Zajímal mě celý ten příběh, zasazený do kontextu a souvisle vyprávěný. Rovněž jsme se dohodli, že si knížku vydáme sami. Přesně takovou, jakou chceme, byť do toho půjdeme s jistým "podnikatelským" rizikem. Smlouvu jsme sepisovat nemuseli. Jenom jsme si přiťukli pšeničným pivem a podali ruku. Narodil se Můj dlouhý běh.


Hned druhý den letošního roku jsme se pustili do práce. Byl jsem od té doby na Moravě víckrát než za celý předchozí život. Scházeli jsme se v brněnských kavárnách a desítky hodin prokecali o běhání, nejen o tom Danově. Něco na diktafon, něco jenom tak. Obojí pro mě bylo stejně důležité. Taky jsem jel s Danem (a dalšími ultras) na závod do Castel Bolognese. Prima zážitek, po všech stránkách. Rád budu vzpomínat třeba na to, jak jsme šli večer do italské kavárny pilovat detaily prvních deseti kapitol. U vedlejších stolů chlapi mastili karty, kouřili, hlasitě vynášeli trumfy a my jsme v téhle kulise rozebírali, jak se běhá v Íránu a co obnáší trénink mezi vinohrady. Nezapomenu ani na to, jak jsme dělali rozhovor pro místní televizi: já v roli tlumočníka po zvláštní ose italština-němčina-čeština a zase zpět.

Spolupráce s Danem byla výborná. I když o sobě říká, že si pořádně nepamatuje, co bylo včera, není to pravda. Překvapilo mě, do jakých detailů si vybavuje závody, které běžel před čtvrt stoletím. A navíc je skvělý vypravěč, se smyslem pro pointu. Kdykoli začal větu slovy "Docela sranda tenkrát bylo, že...", věděl jsem, že je na cestě další pozoruhodná historka. A nemýlil jsem se. Last but not least: je to chytrý a přemýšlivý chlap. Neumím si představit, jak je těžké psát knížku třeba s fotbalistou limitované intelektuální kapacity.

Hned na první schůzku mi Dan přinesl štos diplomů z 80. a 90. let. Potom i sešit plný výstřižků, o něž se od jeho dětství starala maminka, fotky, dopisy, osvědčení, pozvánky, ročenky, výsledky... Pochopil jsem, že závody jako Spartathlon nebo Badwater, o kterých se hodně psalo a mluvilo, jsou jenom součástí jeho příběhu. Důležitou, ale ne jedinou zásadní.

Nebudu tvrdit, že se knížka psala lehce. Je za ní hodně práce, hodně přepisování a škrtání, kupa pochybností. Psaní téhle knížky byla úplně jiná disciplína než smolení více či méně zábavných sloupků. Skrývá se za ní i větší porce zodpovědnosti. Zkazit knížku sobě, s tím se dá žít celkem lehce. Zkazit ji Danovi, to by mě pořádně mrzelo...

Jaká že tedy je? Posouzení, jestli dobrá, nebo špatná, nebo bezbarvě průměrná, samozřejmě patří pouze a jenom čtenářům. Za sebe si s dovolením troufnu napsat, že je poctivá, neokázalá, civilní, nekázající. A snad i zábavná. Nepolévali jsme ji americkou omáčkou, nevycpávali ji esoterickou vatou, neplýtvali jsme patosem a superlativy. Prostě jsme dělali, co jsme uměli.

Pochopitelně budu rád, pokud vás knížka zaujme a přijde vám jako dobrý nápad si ji koupit. Je ve formátu A5, má 220 stran a 43 černobílých i barevných fotografií. Paperback stojí 299 Kč, limitovaná série v pevné vazbě 349 Kč. Stačí kliknout SEM. Dnes jsme odstartovali předprodej, vyjde 18. září září. Pak bude ke koupi i v běžeckých speciálkách Triexpert (Praha a Brno) a Trailpoint (Praha). Chystáme taky pár autogramiád, kde si ji budete moct nechat od Dana podepsat.

Děkuji moc.

12. srpna 2014

Běhat jako Forrest Gump

Scénu, jak se malý Forrest Gump rozběhne a odpadávají z něj dlahy a podpěry (nebo co), považuji za jednu z nejzásadnějších v historii světové kinematografie. Vyrovnají se jí snad jenom některé pasáže z filmů Casablanca a Jako jed

Tahle scéna trvající pár vteřin řekne o běhání víc než oscarové Ohnivé vozy. Víc než Dlouhá míle. Ano, i víc než Unbreakable.



Líbila se mi vždycky, ale i tak jsem ji plně docenil až v posledních letech – pokaždé, když jsem se po delší pauze znovu rozbíhával. Nikdy to není jednoduché, ať jsou důvody pauzy jakékoli. První den je to hrozné. Druhý den taky. I ten třetí. Vlastně i čtvrtý, pátý a šestý den. Ale při sedmém výběhu, jako by najednou něco prasklo a začaly odpodávat dlahy, trubky a další haraburdí. Pohled pod nohy a překvapení, že to zase jde.

To je pravé poselství Forresta Gumpa.

19. května 2014

Emil Zátopek: Už nechci startovní číslo

Ještě jednou archiv, ještě jednou Stadion. Počátek roku 1958 a Emil Zátopek oznamuje ministru národní obrany, že končí kariéru. Na rozloučenou dostal věcný dar.





8. května 2014

Další nejlepší běžecké boty

Ve své knížce píšu, že nejlepší běžecké boty na světě jsou už nevyráběné Loco Bandito. Před časem jsem tady vychvaloval nižší čísla série Puma Faas a myslel jsem, že mě v tomhle ranku už jenom tak něco nezaujme. Ale stalo. Čirou náhodou, jak to tak v životě bývá. V čase předvelikonočním jsem zabloudil do Hervisu a narazil tam Skechers Go Run 2. Navzdory názvu na chození ideální, řekl jsem si. Navíc ve slevě, cena 1799 Kč. Nebylo co řešit. Jenom jsem si musel koupit o půl čísla menší, než bývám zvyklý.




Značka Skechers je relativně mladá, ale znal jsem ji. Vím, že vyrábějí především boty pro skejťáky a další módní kousky, které propagují přes více či méně uhozené americké celebrity. Nic, co by mi mělo imponovat. Ale samozřejmě mi neušlo, že firma Skechers před třemi roky nabídla smlouvu Mebu Keflezighimu, když jako neperspektivní 36letý maratonec dostal v Nike padáka. V mém věku mi takový přístup přijde sympatický, jak jinak. Meb se jim za to odvděčil čtvrtým místem na olympijských hrách v Londýně a nedávným vítězstvím v Bostonu.

Koupil jsem si tedy nové boty na chození, ale lákalo mě zkusit si, jak se v nich vlastně běhá (a co na nich ten Meb vidí). A stalo se mi to, co se mi stává jenom v těch nejlepších botách. Pár kroků a věděl jsem, že jsou skvělé. Přidal jsem si, uběhl jsem v nich dva kilometry, potom osm kilometrů a vyhodnotil jsem to tak, že na chození je jich škoda. Kromě toho, že jsou ohebné a skvěle sedí na (mojí) noze, jsou i lehoučké. Mají 190 gramů, v základní verzi jsou bez vložky. A zároveň jsou měkké, s dostatkem ochrany. I já se svou váhou a konfigurací si v nich připadám bezpečně. Minimalismus s rozumem. Neříkám, že bych si v nich troufl na maraton, ale na běhy i přes dvacet kilometrů budou akorát, odhaduju.

Nejsem si akorát jistý, jak dlouho vydrží jejich pěna. Ale i kdyby to mělo být jenom pět set kilometrů, vyplatí se to. Pak si z nich klidně můžu udělat boty na chození, jak jsem měl v plánu.

4. května 2014

Běhání není žádná věda. Není a není

V posledních letech jsem se často poťouchle usmíval pod vousy, kdykoli jsem objevil článek se sofistikovaným tréninkovým plánem pro začátečníky, kterak se za čtyři měsíce připravit na závod na pět kilometrů. A že se takových plánů vyrojilo a stále se rojí. Říkal jsem si, co je to za pitomost. Že přeci pět kilometrů musí uběhnout každý mladý (do 40 let), zdravý člověk, že tam není co k trénování. Prostě si stačí vzít boty a uběhnout to. Ale přeci jenom ve mně trochu hlodala pochybnost. Co když to není tak úplně snadné? Přeci jenom je to spousta let, kdy jsem poprvé vyběhl, už si možná tu cestu přesně nepamatuju.

Naštěstí jsem dostal možnost si to zase ověřit. Ne na sobě, pochopitelně. 



Loni na konci léta mě totiž jedna známá zaskočila dotazem: „Myslíš, že se za dva měsíce dá uběhnout deset kilometrů?“ Nebyl jsem si jistý v jejím případě. Přeci jenom nemá BMI 19, brzy jí na dveře zaklepe čtyřicítka, v životě to se sportem nepřeháněla, rozhodně ne v posledních patnácti letech, a taky nepatří k těm, kdo pohrdají cigaretami. Startovala z nuly. „Zkus si občas jít lehce zaběhat a uvidíš, jak ti to půjde a jestli tě to bude bavit. Pokud vydržíš dva měsíce, těch deset kilometrů bys měla dát,“ zněla moje odborná rada.

Aby to neměla tak složité, šel jsem na první běh s ní. Pomalu jsme vyrazili, kecali u toho – a za půl hodiny a něco jsem jí řekl: „Tak, tohle bylo zhruba pět kilometrů.“ Ani to nebolelo. Věděl jsem, že tu desítku dá. Protože běhání opravdu není žádná věda.

Za pár dnů si v Tchibu koupila běžecké oblečení, pomohl jsem jí s výběrem bot (Nike za 1800 Kč, které firma ani moc nepropaguje) a kladl jí na srdce, ať, proboha, hlavně nečte žádné běžecké blogy, weby nebo časopisy. Akorát by jí tam zamotali hlavu dietami, intervalovým tréninkem, strečinkem, laktátovými křivkami, minimalistickými koncepty, abecedou, tempovou vytrvalostí, workshopy a tréninkovými kempy, tepovými frekvencemi.

Lehce zvlněnou desítku zvládla za hodinu a pár minut. A pochybuju, že bylo příliš týdnů, kdy si šla zaběhat víc než dvakrát.

Podobně trénovala i přes zimu. Spíše méně než více. Podle času a nálady, v tempu, které jí bylo příjemné. S tím, že si chce na jaře zkusit půlmaraton. Bylo mi jasné, že ho dá. Věděl jsem to od chvíle, kdy v lednu se mnou v pohodě a konverzačně zvládla 11 km v kopcích. Tipoval jsem výkon okolo 2:30. Ale tady jsem se mýlil. Vystřihla ho za 2:07. Pěkný čas pro začátečnici, která za půl roku natočila možná 300 kilometrů a stávalo se jí, že třeba tři týdny vůbec nevyběhla. Čas, nad nímž se po svědomité přípravě dojímají mnohé běžkyně i běžci, píší o něm články, blogy a reportáže, možná i rozdávají rozhovory. Tady si ho bez řečí a v pohodě střihla žena, která nikdy na vlastní oči neviděla sporttester, nepila ionťák, jí pšenici a netuší nic o tom, jak má vypadat správně strukturovaný trénink. Prostě si zavázala boty a běžela.

Běhání opravdu není žádná věda. Nenechte si od obchodníků s runningem namluvit něco jiného.

23. února 2014

Dva světy? Jeden svět?

Po dlouhé době mě zaujala běžecká fotka. Je z nedávného půlmaratonu v Mexiku a ukazuje dva světy. Tarahumarskou běžkyni versus Nike+ woman. Nebo jeden svět? Každopádně srovnání je zajímavé po všech stránkách, nejen u oblečení a obutí.


13. února 2014

Vzpomínka na Vancouver aneb Terryho dvojník

Nebudu tu psát zamyšlení a litanie o úrovni prodejců běžeckých bot, to rád přenechám jiným. Navíc se za poslední roky zlepšuje (pokud víte, kam jít). Ale někdy musíte jít tam, kam se vám zrovna nechce - prostě proto, že "vaše" boty jinde neprodávají.

A v těch místech si vždycky vzpomenu na osm let starou návštěvu Vancouveru. Ne, nevybaví se mi úžasné lednové výběhy v tričku a trenkách po Stanley Parku. Nevybaví se mi moje první boty Brooks, které se tehdy ještě u nás neprodávaly a které jsem tam koupil za směšných pár dolarů v novoroční slevě.

Vybaví se mi tahle fotka. Je to kousek od GM Place, dnes se už hala jmenuje Rogers Arena.



Asi jsme si s Terrym hodně podobní. Protože když si jdu občas koupit běžecké boty do míst, kam se mi obvykle moc nechce, přinese mi prodavač na vyzkoušení zásadně jen jednu botu. Naposledy dneska.

5. února 2014

Únor, měsíc běhu

Kdy se mi naposledy stalo, že bych měl ve středu před obědem na kontě odběhaných 39 kilometrů? Asi nikdy, mám dojem. Ani v dobách, kdy jsem opravdu hodně trénoval. Samozřejmě, jsou to kilometry pomalé, šouravé, ale taky se počítají.

Asi je únor měsícem běhání zaslíbený. Díky počasí si můžu přispat, jít běhat později a nehrozí mi, že se upeču na slunci nebo se budu prodírat mezi desítkami korzujících chodců.

Je to měsíc, kdy nemusím uskakovat před cyklisty. 

Je to měsíc, kdy od sebe nic nečekám, natož abych se dral na závody. Takže si mohu popobíhávat v klidu, na pohodu, jenom se zapnutým autopilotem.

Je to měsíc, kdy mávnu rukou nad tím, že mi to zrovna moc nejde. "Počkej v říjnu," říkám si pro sebe, když mě někdo nadupaný na cestě předběhne.

Je to měsíc, kdy běžecká sezona vypadá plna nadějí.

Tak proč má únor, sakra, jenom 28 dnů?

17. ledna 2014

Běhání po čtyřicítce

Ani nevím, jestli se ještě prodává. Červená knížka, na obálce je nápis Sex po padesátce a když si ji chcete prolistovat, všechny stránky jsou bílé. Prázdné. Jako že humor. Ale kdysi to býval oblíbený narozeninový dárek.

V Americe možná existuje knížka Běhání po čtyřicítce. Nevím, nepátral jsem po ní. Ale našel jsem nedávno na Kindlu publikaci Jak uběhnout maraton pod 3:05, tak jistě mají i něco takového. Ne, ještě nepatřím k těm, kdo by se po ní musel shánět. Nějaký měsíc mi přeci jenom schází. Ale asi tuším, co v ní případně může být.

Předpokládám, že je tam především soupis věcí, na které nás nikdo neupozornil, když jsme začínali běhat. Ruku na srdce, kdo z vás tenkrát tušil, že jste majitelem rotátoru kyčle, podkolenní šlachy nebo trochanderu? A že stačí párkrát oběhnout les, aby vás bolely nikoli nohy, nýbrž cosi na bederní páteři!

Brzy mi začne jedenáctá sezona. Počítám si je od dubna, navzdory všeobecně uznávané periodizaci běžeckého tréninku. Ne v listopadu, ne 1. ledna, ale až v dubnu, protože to je měsíc, kdy mě kdysi napadlo, že budu pravidelně běhat. Jenom běhat. Inu, Běhání po třicítce by byla úplně jiná knížka...

Nemám pro tuhle jedenáctou sezonu moc velké ambice. Tuším, že osobák si zaběhnu jenom v případě, že bych se vydal na nějakou nevyzkoušenou trasu. Pět mil, 3000 m, čtvrtmaraton, 50 km, 100 km. Ne, ta poslední dvě čísla byla jenom vtip. V pomyslném běžeckém kalendáři (reálný tréninkový deník si už rok nevedu) nemám zatržené žádné datum. Tedy jedno ano, ale jenom trochu. Slabě.

Vlastně zjišťuju, že dokopat se k běhání pětkrát týdně je taky výzva. Ne menší než jiné. A že 50 kilometrů není nepovedený týden, ale čas, kdy jsem se běhání celkem dost věnoval. A že šílenec není ten, kdo v lednu běhá v trenkách a tričku, nýbrž ten, kdo teď opakovaně vybíhá do kopců. I takové jsem potkal.

K běhání po čtyřicítce nemusí patřit jenom relativizace cílů, ambicí a úsilí, ale i víc spánku a hlavně víc času stráveného na balanční desce. Protože bez ní se už za hranici 50 kilometrů týdně nedostanu. Nebo aspoň ne na dlouhou dobu. Vlastně se na to cvičení těším, neboť bude znamenat, že zase můžu používat slovo "trénink" v souvislosti s mou osobou, že na cestě už mě nebudou předbíhat skoro všichni a že se brzy vejdu do kraťasů, co jsem si zbrkle koupil po jednom maratonu.

Ale ten kalendář si raději nechám prázdný.

7. ledna 2014

Requiem za timexy

Nosím je na rukou skoro deset let. Jako by mi k zápěstí přirostly. Takže si ani nevšimnu, že jsou už omlácené, popraskané, ošuntělé. Moje timexy s nepravděpodobným názvem Ironman.

Koupil jsem si je na začátku července 2004, tuším za šestnáct stovek. Moje první sportovní hodinky. Až do té doby jsem tréninky běhal bez hodinek a na prvních pár závodů i premiérový maraton jsem si vzal klasické s ručičkami. Spíš jsem tušil, než abych věděl, jak rychle běžím a jaké jsou mé mezičasy. Teprve z výsledkové listiny jsem se dozvěděl, jakou přesnou hodnotu má můj nový osobák.


S timexy se to změnilo. Tréninky i závody byly najednou úplně o něčem jiném. Stopky a hlavně mezičasy - dokonalý dárek pro moji soutěživou duši. Kromě krátkého flirtu s Polarem a Garminem jsem s nimi odběhal všechny podstatné kilometry, byly se mnou u všech výkonů, na něž jsem stále čas od času hrdý.




Pásek jsem měnil dvakrát, baterku zřejmě víckrát. Ale jinak sloužily dokonale. Tedy s jednou malou výjimkou: občas zrychlovaly. Stávalo se mi to pravidelně zhruba po uplynutí 150-160 minut. Najednou se uvnitř strojku cosi dalo do pohybu a za pár kilometrů najednou čas na displeji začínal 3:0... Ale něco mi říkalo, že takovou reklamaci by mi ve firmě asi neuznali.


Spolu se zimními rukavicemi je to poslední rekvizita z mé první běžecké sezony. Bot jsem měl desítky, prodřel jsem dost trenýrek i elasťáků, triček a tílek jsem vystřídal habaděj, o ponožkách samozřejmě nemluvě. Jenom timexy se mnou pořád věrně zůstávaly.


Až do tohoto týdne. Najednou se pomalu začal odloupávat horní kryt, prasklý na několika místech, tlačítko START/SPLIT se uvolnilo a na poškrábaném displeji naskočil podezřelý čas.


Zanesl jsem je tedy do servisu. Komu by nebylo líto je vyhodit? Třeba stačí jenom nahradit kryt a zase bude všechno v pořádku. Jak jsem tak postával v prodejně, než si mě někdo všimne, zadíval jsem se do vitrínky s nápisem Timex. A tam jsem je uviděl. Taky měly nápis Ironman, stejné ovládání - akorát vypadaly trochu mohutněji. Jako dospělácké hodinky vedle dětských. V kapse jsem měl schované staré timexy, jenže když přišel konečně prodavač a zeptal se: "Co si budete přát?", zapomněl jsem na ně a vyhrkl: "Chtěl bych si prohlídnout tyhle hodinky se stopkama." 


A za chvíli jsem s nimi stál u pokladny. S divným pocitem, že opouštím staré pro nové, i když nutně nemusím. Ale co. Chodí to tak v životě i při podstatnějších věcech. 


S těmi novými asi už moc osobáků nezaběhnu a kdo ví, kolik bude kilometrů, kdy si budu netrpělivě mačkat mezičasy. Ale třeba s nimi přijde něco nového, stejně zajímavého. Staré jsem pietně odložil do šuplíku. Jako suvenýr a vzpomínku na dobré časy - v obou významech toho slova. A hlavně: co kdybych jednou prostě zatoužil nechat si ještě vyměnit ten kryt...