29. prosince 2013

Můj běžecký rok 2013

Kdo nebilancuje, jako by ani nebyl. Moc toho k bilancování není, ale budiž.

Závody: 0. Big fat zero, jak říkají Američané a spol. Poprvé od roku 2001 jsem se nepostavil na start ani jednoho závodu. Svým způsobem je to ostuda, ale prostě jsem nechtěl jít na závod si jenom tak připsat čárku. To ještě neumím. A umět nechci.


Kondice: taky nic moc. Pořád uběhnu desítku s prstem v nose (je to metafora, samozřejmě!), asi i patnáctku, takže nějaký zbytek kondice tam je. Ale pochopitelně to nejde srovnávat s tím, co jsem si pod tímhle slovem představoval ještě loni.

Kilometry: prostě nevím. Třeba 1500? Po tisícovce jsem je přestal počítat, ale moc jich už od té doby nepřibylo.

Zdraví: kupodivu celkem dobré. Který rok jsem naposledy nebyl zraněný? Tedy ve smyslu, že jsem nemusel vynechat žádný běh ze zdravotních důvodů? Už ani nevím. Ale samozřejmě to má souvislosti s malým číslem v kolonce kilometrů.

Ambice: vlastně nevím. Ještě bych chtěl uběhnout jeden dobrý maraton, ale moc dobře vím, že ty návraty jsou stále těžší a těžší.

Celkový dojem z roku 2013: skvělý. Povedla se mi (aspoň v mých očích) věc, na níž mi záleželo, a to je pro mě nejpodstatnější. Když to vezmu kolem a kolem, byl to pro mě vlastně jeden z nejlepších běžeckých roků. Díky všem, kdo mi k tomu pomohli.

28. listopadu 2013

Podzimní trénink aneb Paradox zdraví

Tak konečně teploty klesly do nějakých rozumných hodnot, kdy se dá komfortně běhat. Výhod to má několik. Jednak už není vedro - kdo by se chtěl pořád potit v těch patnácti stupních? A jednak už Kunraťák nepřipomíná běžeckou magistrálu. Český běžecký boom je totiž do jisté míry boomem pohodlných. Stačí trochu větru, deště nebo zimy, a trénink je zase old style se vším všudy. Běhám si sám a sám, případně potkávám jen staré, známé tváře.

To všechno jsou ideální podmínky pro hraní si s objemy. Kilometrové je třeba pozvolně nabírat, kilogramové pozvolně shazovat. Však PIM skoro klepe na dveře, dělí nás od něj jenom pět měsíců a pár dnů.

Po událostech posledních měsíců, o kterých jsem tady toho napsal až moc, je to pro mě další zvedání se ze dna. Naštěstí jenom běžeckého. Skoro z nuly. Pokolikáté za těch posledních deset let? Pošesté?

Tělu se to nezdá jako moc dobrý nápad. Odvyklo si od tréninkové disciplíny a nevidí jediný důvod, proč by se už ráno před osmou mělo zahřát na provozní teplotu. Tak začalo stávkovat. A jsme u paradoxu zdraví, resp. zranění.

Zatímco když jsem ještě na jaře běhával týdně 80-90 km, tělo s tím bylo srozuměno jako s normální a pochopitelnou věcí. Jakmile jsem někdy v červnu nasadil modus 2-3 výklusy týdně na údržbu, tělo začalo reptat. Abych to shrnul odborným termínem: poprvé poznávám, jak pobolívá plantar fasciitis. Takový ten svazek na chodidle, co se upíná k patě a o kterém celý život nevíte, že ho máte. Dokud na něco ostrého nešlápnete - nebo dokud nezačnete běhat.



Trénovat se s tím dá, deset kilometrů zvládnu a ani nemusím zatínat zuby. Ale není zde moc velký předpoklad, že při plánovaném zvýšení objemů - a nedej bože i rychlosti - to samo odezní. Ledování ani masírování "ježkem" moc nepomáhají. Jsou dny, kdy to cítit není, jsou dny, kdy problém poznám i při chůzi.

Moje soukromá diagnóza předpokládá, že to nějak souvisí s tím, jak jsem si poslední měsíce hrbil záda u počítače. Asi přišel čas ověřit si to u fyzioterapeuta. Ostatně tam má začínat každá správná sezona.