21. října 2015

První česká běžecká audiokniha je na světě

Někdo musí být první. Tentokrát není řeč o závodech, ale o první české běžecké audioknize. Je jí Můj dlouhý běh, který jsme s Danem Orálkem loni napsali a vydali - a teď se dočkal i netradičního zpracování.

Když jsem počátkem léta dostali od vydavatelství Walker & Volf nabídku udělat společně audioknihu, řekli jsme si, že je to zajímavý nápad. Byť jsme věděli, že půjde o běh po u nás stále ještě neprozkoumané cestě. Ale Danův příběh je mezi čtenáři dost velký zájem, papírová kniha už má koneckonců za sebou čtvrtý dotisk, a také víme, že spousta běžců ráda běhá ze sluchátky, kde si pouští nejen hudbu. Tak proč ne.

Text doznal jenom minimálních úprav, když jsem aktualizovali pár věcí, které se od loňského srpna změnily. Knihu namluvil herec a zkušený narátor Zdeněk Velen, který letos v létě na Shakespearovských slavnostech nehrál, tak se mohl věnovat textu z docela jiných sfér. A výsledek je, myslím, povedený. Je to zkrátka zase jiný zážitek.

Audiokniha má stopáž 7 hodin a 10 minut, takže vám ve sluchátkách vystačí na kratší ultramaraton, nebo na pár delších tréninků. Stojí 169 Kč.

Už teď je ke stažení ZDE. A nebo na e-shopech, kde se prodávají audioknihy: Audiotéka, Audiolibrix, Palmknihy a Alza.

Tak snad se vám bude líbit. Ostatně tady máte ochutnávku v podobě úvodní kapitoly:


1. září 2015

Je tu nový běžecký magazín. Vítejte

Před dvěma roky jsem touto dobou dokončoval první běžeckou knížku, loni jsem na začátku září vydával druhou. Letos žádnou v plánu nemám. O běhání však chci psát dál, tak jsem si vymyslel internetový magazín Dlouhý běh.

Byly doby, kdy jsem přečetl snad každou řádku, která u nás byla o běhání napsaná. Už dávno to nedělám. Nejen proto, že nestíhám, neboť webů a blogů a knížek je víc a víc, ale taky si pečlivěji vybírám. Mám pár oblíbených autorů, mám oblíbená témata, ale zároveň mám i pocit, že většina napsaného už mě míjí. Tónem, zaměřením, kvalitou.

Nějaký čas jsem o tom přemýšlel, pak mě napadlo, že bych mohl zkusit dát dohromady běžecký magazín, kam by mě bavilo psát a který by (nejen) mě bavilo číst. Magazín bez ambicí, bez vypracované mediální strategie, ale i bez nutnosti dělat kompromisy a snažit se vycházet vstříc někomu jinému než čtenářům.

Ale dost řečí. Pokud vás Dlouhý běh zajímá, vítejte. A prosím VSTUPTE.

12. dubna 2015

Můj první ultra

Tenhle text by vlastně vůbec neměl být napsán, natož publikován. Protože v tom příběhu je všechno špatně.

Začal už v pátek odpoledne, kdy jsem přijel do Brd ke kamarádovi K. Z jeho domu se stala noclehárna účastníků sobotní Brdské stezky, jíž jsem měl v úmyslu se zúčastnit – v roli diváka. Přijela i skupina z jižní Moravy, včetně Dana. Když jsme tak večer seděli nad sklenkou červeného, padlo, že bych koneckonců mohl běžet i já, že je to taková svižnější turistika hezkou krajinou. A bylo to.


Když jsem v září 2012 běžel ve Hvězdě svůj poslední závod, netušil jsem, že na start toho dalšího se postavím za víc než dva a půl roku. A netušil jsem, že to nebude třeba desítka, nýbrž rovnou padesát kilometrů. Dětský ultramaraton, jak říkají zkušení harcovníci. Neprojevil jsem před touto tratí věru příliš respektu. Zvlášť s přihlédnutím k tomu, že v minulých dvou letech jsem toho z různých důvodů moc nenaběhal, že za poslední rok můj nejdelší běh měřil 22 km a že moje váha, abych tak řekl, se ještě nepřiblížila závodním parametrům.

Trochu jsem ve skrytu spoléhal na to, že ráno už budou startovní čísla vyprodána a že se z toho na poslední chvíli elegantně vyvleču. Ale kdepak. Ještě jich bylo šest k dispozici.

Takže 3, 2, 1...start. Od začátku jsme se s K. drželi úplně na konci a tak to mělo zůstat napořád. Neměl jsem pražádné cíle a bylo mi jedno, jestli doběhnu poslední nebo pátý od konce. Jen bych rád, aby můj čas začínal pětkou, říkal jsem si. To bylo moje jediná, drobná ambice. I díky tomu se mi od začátku běželo docela dobře. Kdybych se padesátku připravoval půl roku předem, byl bych asi nervozní, řešil každý mezičas a se zděšením v duši počítal, kolik lidí už mě předběhlo.

Takhle jsme si drželi tempo 7:00 a kecali u toho. Občas se k nám někdo přidal, většinou jsme ale běželi jenom ve dvojici. Až do asi 18. kilometru. Pak bylo jasné, že společně to pod šest hodin nedáme, navíc mě trochu začaly z pomalého běhu bolet nohy, tudíž jsem se s K. rozloučil a trochu zrychlil. Věděl jsem, že to ještě bude těžké, hodně těžké. Nejsem zrovna přítelem běhání na slunci – a tohle bylo vlastně první letošní teplo, což je vždycky horší, než když podobné počasí panuje třeba v září. A navíc ty brdské kopce... Každé kilo navíc je cítit, každé stoupání bolí dvakrát víc.

Ještě dlouho to bylo dobré. Ještě na třicátém kilometru. Ještě kousek za ním. Pak už jsem začal chodit do kopců, protože to bylo rychlejší i efektivnější. Po pětatřicátém už nebyl v subjektivním vnímání rozdíl mezi tím, jestli běžím do kopce nebo po rovině. Byl jsem na hranici toho, kdy tělo bylo schopno běžet, držet důstojné tempo a bez protestů fungovat. Věděl jsem, že poslední hodina a půl bude záležet jenom na vůli, na nic jiného jsem spoléhat nemohl. Naštěstí jsem stále někoho předbíhal, ten pocit dodával nějaké síly navíc.

Dlouho jsem pomýšlel na čas pod 5:30. Ale zlomil jsem se v kopci za Kytínem. Tam přišlo moje dno. Připadal mi nekonečný. Ve zbytku trasy jsem si pak ověřil, že Dan nemá pravdu, když tvrdí, že ultra je závod, kde krize přicházejí a odcházejí. Mě se držela až do konce a nechtěla pustit. Ani běh s kopce už jsem nebral jako vysvobození.

Na posledním kilometru přišlo drobné zakufrování a nevím, jestli je na psychiku něco horšího, než když pár stovek metrů před cílem nevíte, jestli odbočit vpravo nebo vlevo, zkusíte obojí a pořád nevíte, jestli běžíte dobře, jestli se nebudete muset znovu otočit a běžet na druhou stranu. Nechal jsem tam pár minut, ale ani tak by výsledný čas 5:49 nebyl výrazně lepší. Nestojí za moc, vlastně je celkem ostudný. Ale vzhledem ke všem okolnostem musím být spokojený, že jsem se dostal do cíle a že existují části těla, které mě nebolí. Měl jsem toho opravdu plné zuby a nejlíp o tom svědčí, že jsem po doběhnutí ani neměl chuť na pivo.

Ale byla to zajímavá zkušenost, to rozhodně ano. Pro moje tělo i užitečný zátěžový test, jestli bude schopno zvládnout zase nějaký těžší, dlouhodobý trénink. A vlastně jsem si pár hodin po doběhu říkal, že bych si to rád někdy zopakoval. Laťku jsem si nastavil proklatě nízko, tak mám pro příští roky, na rozdíl od maratonu, na padesátce solidní prostor ke zlepšování. 

Jen si umím představit pár drobných změn: běžet na rovné trati, v chladnu, bez řízku k předzávodní večeři a především ve slušné kondici.